Příběhy dobrovolníků

Alena, nominace na cenu Křesadlo za rok 2011

V roce 1984 jsme s manželem emigrovali do Kanady, sami jsme tedy moc dobře věděli, jak je důležité pomoct někomu se začleněním do společnosti a orientací v novém prostředí. Moje spolupráce s CIC začala v r. 2009. Byla to doba, kdy jsem se rozhodla opustit jistoty každodenního zaměstnání a věnovat se vystudovanému umění. Najednou jsem mohla rozhodovat o náplni svého dne a chtěla jsem se věnovat i dobrovolnictví.

Paní L., se kterou se už třetím rokem pravidelně scházím, je z Běloruska a přijela s dcerou do ČR za manželem, který v Praze už žil a pracoval jako truhlář nějakou dobu před tím. V době, kdy jsem se s L. poznala, byla většinou sama doma bez možnosti seznámení s lidmi nebo příležitostí jít někam ven. Nejdříve byl náš vztah spíše oficiální, vykaly jsme si. Postupem času jsme se ale sblížily a staly se z nás kamarádky. Máme v mnohém podobný životní příběh a to prohlubuje naše pochopení. Paní L. je citlivá duše a má ráda umění. Brzy jsem se seznámila i s její dcerou, která s námi šla na výstavu a je sama začínající umělkyně. S L. si můžu jen tak sednout do čajovny nebo jít na procházku nebo na lavičce v parku procvičovat češtinu z učebnice. Občas zajdeme na koncert. Potěšilo mě, že si na jednom z koncertů spolu s manželem začali sami povídat s našimi známými. Naše vzájemná důvěra se časem prohlubovala, a tak jednou přijeli všichni k nám domů na výlet podél Berounky. L. mě jindy pozvala domů na její výborné buchty a domácí medovník. Asi nejvíce mě dojalo její nadšení z možnosti žít v ČR. Jak jsou tady lidi hodní a milí! Je to nová dimenze emoce, které si hodně cením, protože si uvědomuji, že má ze svého pohledu pravdu. My máme tendenci hodnotit naše problémy jenom ze zkušenosti pohodlí, na které jsme zvyklí. Stejně tak jsme byli nadšeni Kanadou my, když jsme odešli z tehdejšího normalizovaného Československa.

Kateřina

K dobrovolnické činnosti pro CIC jsem se dostala na podzim roku 2009. Původně jsem chtěla někomu hlavně pomáhat s češtinou, jejíž znalost přece jen usnadňuje žití v ČR. Díky CIC jsem poznala paní B., jež do Prahy přijela z Kalmycka se sestrou a jejími syny. Vzhledem k tomu, že pro rodinu bylo snazší komunikovat mezi sebou rusky a paní B. je na vozíčku, neměla příležitost každodenně užívat český jazyk. Živě si vybavuji naše první setkání, kdy jsme si byly schopné vyměnit pouze několik vět, a ta další, která se neobešla bez neustálého listování slovníkem. Postupem času se naše setkání proměnila z cílené výuky na běžné návštěvy, jazykovou bariéru jsme víceméně prolomily a já hltala informace o Kalmycku, které bych se nikde nedočetla. Odpoledne s paní B. mi vždy zlepšilo náladu a myslím, že to bylo oboustranné – i zbytek rodiny mě přijal vřele. V roce 2011 bylo vlivem změn v životě nás obou poněkud složitější dodržovat pravidelnost setkávání, která byla velmi důležitá. Můj studijní pobyt v zahraničí nás nakonec na delší dobu rozdělil a já s dobrovolnickou činností v CIC po dvou letech skončila. Odnesla jsem si ovšem zkušenosti k nezaplacení, rozšířila si obzory a jsem opravdu moc (!) ráda, že jsem měla možnost seznámit se s paní B. a lidmi, kteří jsou jí blízcí.